Zjišťuji, že soužití s Torpédem v kocouří kůži není úplně jednoduché. Navíc, jak už je u člověků zvykem, z provizoria se nám vyklubala poměrně dlouhodobá záležitost, takže Torpédo u nás zůstal. A jeho mladická jankovitost nebere mezí. Dlouho nás člověci vůbec nebyli schopní nechat pohromadě celý den, protože Torpédo se do mně a hlavně do Kikiny neustále navážel. Já se po čase naučila zjednat si pořádek (můj levý hák srovná každého puberťáka), ale Kiki má pořád problém. Naštěstí i kocour se smířil s tm, že tu jsme, že nejsme jen hračky a že občas dostane do kožichu i on od nás, tak už to není tak divoké. Dny už trávíme pospolu v otevřeném bytě. Jen na noc si nás člověková zavírá k sobě, protože při kočičích serenádách a vrčení špatně spí. Žádný div, hehe.Inu, uvědomila jsem si při tom všem kočičím řádění, že člověková je bezpečí - kocour ji respektuje a když člověká ukáže "ven", tak kocour většinou jde. A protože každá rozumná kočka má ráda pocit bezpečí, zjistila jsem i já, že mám tu svoji člověkovou vlastně docela ráda.
Právě teď jí lezu na klín, dloubu do ní čenichem a dožaduju se drbání v uchu, které se mi zvláště zalíbilo. Hlavně v levém... A člověková je z toho celá na větvi, protože takovými záchvaty mazlivosti jsem nikdy netrpěla. Zatím se mi to ale líbí. Až přestane, dám jí facku a půjdu se nadlábnout.
Tlap!
Křup, křup, křup...
Však já zase přijdu, neboj, člověčice.
Žádné komentáře:
Okomentovat