Barborka unesená

Člověková je potvora zákeřná. Přivedla si na mně jiného člověka (toho, co mi chodí říkat, že jsem tlustá) a oprášila přepravku. Znervózněla jsem sice, ale bohužel né dost. Přes hlasité prostesty jsem byla potupně vhozena do přepravky (pozadím napřed, prosím!) a odvlečena.

Aspoň, že obstarali taxi. Na takové ty velké smrduté krabice, co jim člověková říká autobus, nemám nervy.

Když mně vynesli, po čuchu jsem poznala, že TADY už jsem byla. Člověková se nicméně netvářila, že by mně tu chtěla nechat, jako jsem tu byla kdysi sama samička, tak jsem zachovávala klid. Rozhlížela jsem se v rámci možností kolem a tajila nervozitu. Oba člověci na mně mluvili, takže mi bylo jasné, že na mně nic milého nečeká.

A taky jo. Nejdřív pohyb v dálce. Blížil se. Otevření dveří. Závan horkého letního vzduchu a v něm... byl cítit pes. Zaujala jsem obrannou pozici a naježila se. Pak to přifunělo. Byl to sice velký pes, ale byl tááák tlustý, že člověková konstatovala, že jsem proti němu hotová Twiggy. Nevím sice, co je Twiggy, ale doufám, že to byla llichotka. Pes vypadala, že rychlejší pohyb by ji zabil, navíc moje cestovní kabina byla v bezpečí na stole, tak jsem vydechla a znovu ulehla. 

A pak volání a už mně zase nesli. Na stůl. Velký. Smrděl desinfekcí a doktorem. Sebrali mi střechu a já se schoulila, protože kdo ví, co teď se mnou bude. Člověková se snažila mně chlácholit, ale ten cizí člověk, co mu říkali doktor, se mi šťoural v ouškách. Bylo to trochu příjemné, ale celková atmosféra na mně dobře nepůsobila, to tedy ne. A že prý mám v uších zánět a musím se léčit. <Člověková suše konstatovala, že zase bude mít z rukou třásničky, v čemž jí dávám za pravdu. Budu se bránit!> Pak mi doktor dal žihadlo. Pokusila jsem se zcela splynout s přepravkou, ale nějak to nezabralo. Koukali mi na očička, prý dobrý. No aby ne! Podle čeho by mně tam pak poznávali?

Člověková se ještě pokusila doktorovi ukázat moji nohu, na které mám díru v kožichu, ale doktor, slyše moje výhrůžky, správně usoudil, že na to bude čas jindy. Prý za týden kontrola. To jsem teda celá vod sebe radostí.

Naštěstí pak už z mé kabriopřepravky člověci zase sestavili regulérní přepravku se střechou a dvířky a šli jsme dom. Člověková ke mně dostala žlutou knížku a smála se, že je čas vybrat mi fotku do průkazu...

Teď už jsem zase rozvalená doma na koberci, dostala jsem kuře jako bolestné za to žihadlo a za chvíli asi usnu... Uáááá! Brounoc.