Kočičky společenské

Měly jsme návštěvu. Vlastně dvě.

První návštěva se setávala ze dvou člověků a mísy něčeho sladce voňavého. Člověková tvrdila, že to jsou koláče a že jsou její. Sebevědomí jí teda neschází. Návštěva mně (a taky trochu Kikinu) náležitě obdivovala, hlavně se jim líbilo, jak jsem hezky kulatá. To doma nemají, i když s nimi bydlí dva sošní kocouři (ojojoj, jak je ten puberťák ovoněl; jako já jsem dáma, ale s Kikinou to docela zacvičilo). A fotili si nás. Jsem v očekávání, aby už ty okouzlující obrázky poslali. Potřebuji nutně nové foto. Mně vyfotili, jak elegantně měním pozici z lehu na levoboku do lehu na pravoboku a zpět. Kikina se, trubka, nechala fotit při pastvě - taky vypadá jako prase. Copak slušná kočka se krmí trávou i s kořeny? No uvidíme, třeba bude mít taky hezkou fotku. Možná tu s člověkovou, když už si ji pustila do záběru.

Pak návštěva odešla a člověková se krmila tím sladce voňavým. To víte, že jsme chtěly taky, tak nám kousínek uloupla. Rozplynulo se to v tlamce, ani jsem nevěděla, kde. Ale bylo to dobré. Chtěla jsem víc, ale člověková byla lakomá a už se nerozdělila.

Odpoledne pak přišla další návštěva. Taky voněla divou šelmou, ale kočkou, ne kocourem. Nuda. Ani nedonesl nic pro kočičky, nezdvořák. Zabral mi gauč, a když jsem mu přišla pochlupatit triko, prohlásil, že jsem tlustá jako vepř.

Jistě chápete, že jsem se urazila a odebrala se na lože. Tuto návštěvu již nepoctím jediným pohledem!