Barborka opuštěná

2. 4. 2010
Člověková dezertovala.

Ale jakože fakt. Normálně nás s Kikinou zamkla a šla pryč. A byla pryč. Prostě úplně pryč! Minul čas večeře, a člověková je pryč!
Hrozná situace!

3. 4. 2010
Člověková je stále nezvěstná. Kiki na v noci plakala a já měla studenou postel. A prázdnou mističku.
Minul čas snídaně, a člověková pořád nikde. Opustila nás snad nadobro?

3. 4. 2010
Blíží se čas večeře. Misky zejí prázdnotou a žaludek se svírá hladem. Zahyneme tady bídnou smrtí.
Ha! Něco se děje! Něco mi říká, že není vše ztraceno! Kikina seskočila z křesla a řítí se ke dveřím, já kráčím rozvážně za ní, když ve dveřích rachotí klíč.
Kikina se nepokrytě vtírá, já z důstojné vzdálenosti konstatuji, že si člověková dala pěkně na čas. Flákačka. Ale tak pohladit se nechám, ať neřekne. Nejsem urážlivá kočka. Jsem ráda, že je člověková zpátky. Člověková je tady totiž jediná, kdo umí otevírat ledničku.
Po zdlouhavém odstrojování a mazlení s Kikinou se člověková konečně chápe svého hlavního úkolu, otevírá ledničku a vytahuje slibně vonící balíček.
Krájení jí trvá, vleče se to. V žaludku kručí a Kikina se motá kolem, jako by chtěla taky něco. Nic! Prsk, sek! Tumáš drápkem, potvoro. Já první přišla, já první jím.
Konečně jsou misky naše, plné voňavé dobroty. Ledvinku už jsme dlouho neměly.
Ledvinku jsme dlouho neměly.
Ledvinku nám někdo sežral.
Dostáváme pastu na chlupy. Mňam. Dobrý zákusek.
Kikina se mazlí.
Já jdu předehřát postel. Dneska nebudu spát sama.