I zaklela člověková, vzala hadr, zaklekla a sbírala, drhla a čistila. Napočítala 10 hromádek, a než došůrovala, přidala Kikina ještě další dvě. Na závěr velké úklidové akce objevila ještě jedno volně ložené lejno, se kterým se Kiki netrfila do mísy. Pche.
Sledovala jsem ten cirkus z bezpečné vzdálenosti, neboť člověková supěla. I když nic neříkala, byla rozzlobená a já vím, že v takových chvílích je lépe nebýt k zastižení.
Jak ale sledovala Kikinu při další blicí události, měnila se zlost ve starost a lítost.
Netuším teda, proč musí lítost ke Kikině projevovat zrovna tím, že nám sebere večeři, ale poznat to bylo, že má starost.
Kikina přestala blít až v noci, když už měla docela prázdné bříško (to musí být hrozné!). Skoro mi jí bylo líto taky.
V sobotu ráno člověková vstala a vítala ji hladová Barka a živá nepoblitá Kikina. Dostaly jsme snídani - já regulérní a Kiki zkusmo pár granulek. Zhltla je lačně, a ještě než jsem zbaštila první čtvrtinu svojí snídani, už jí, chuderou, zase zmítala křeč a granule letěly ven.
Člověková pohotvě skočila po hadru a pak telefonovala. Zbystřila jsem pozornost, protože to ona obvykle nedělá. Její další krok mne ovšem uklidnil - šla si zase lehnout. Uf, ta úleva!
Když vstala podruhé, nachystala přepravku. Já věděla, že za tím telefonováním něco bude. To ona obykle nedělá. Na štěstí pro mně do přepravky putovala Kikina. Teda dobrovolně nešla, ale byla vhozena zadkem napřed. Ani moc neprotestovala, zesláblá nemocí, ale byla neklidná a skrz mříže ke mně prostrkovala bílou packu. Jak dojemné!
No, a pak ji člověková popadla a šly pryč. Zůstala jsem sama a co bylo dál, to vím jenom z vyprávění.
Kiki byla člověkovou zavlečena na místo, kde jsme se obě se obě podruhé narodily. Čekala jen chvíli a už si ji doktor bral na stůl. Vysypali ji z přepravky, drželi, otáčeli, osahávali, prohmatávali, pomlouvali. Kikina byla dojata diplomacií toho pána v bílém, co mu říkají "doktore". Na rozptyl asi pěticentimetrové vrstvy chlupů po stole pán pravil: "Kočička je čistě domácí?" A při prohmatu břicha naší tloustnoucí mourinky zase "Má dobře vyvinuté tukové polštáře." To Kikině jistě zalichotilo, ovšem jen do chvíle, kdy jí začali píchat do kožíšku. Dostala bobina tři veliké injekce! Ani pláč jí nepomohl... Jak krutí umějí člověci být! Zpátky do přepravky šla raději sama, je to sice příkoří, ale zase tam do ní nikdo ničím nebodá.
Doma byla celá vyklepaná, hladová a malátná, když ji člověková pustila. Zalehla do svého pelíškřesla a spala a spala.
Člověková šla na lov a donesla kuře. Kikina už neblila, tak mohla po troškách jíst. To vám bylo žůžo, každých pár hodin jsme dostaly kousek kuřecího masa. Mohlo ho teda být víc, ale ten servis... Ach! To byla sobota!
V neděli se scénář opakoval, Kikina byla opět zavřena do přepravky a odvlečena a po příchodu domů si zase stěžovala, že jí píchali do kožíšku. Ale už měla na stěžování sílu, to je hlavní. Člověková jí teď říká "drahá číčo", což sice ani jedna nechápem, ale obě jsme rády, že Kikina už neblinká a může hezky papat.
Asi vám to bude připadat zvláštní, ale já ji mám vlastně docela ráda a takové trápení jí nepřeju. Naštěstí máme člověkovou, která ví, co dělat, když je kočičkám ouvej.
Člověková, vrrrrníme pro Tebe.
Tvé drahé kočky.
Žádné komentáře:
Okomentovat