Když tak pozoruju Kikinu, jak se k člověkové lísá a nechává se odrbávat, žárlím. Člověková je přece moje! A člověková má radost, když může mazlit kočku. Kiki nebo mně, to zřejmě nerozhoduje.
Rozhodnutí ve mně zrálo nějaké dva týdny. Člověková vždycky vypadala potěšeně, když jsem se packama opřela o její židli, vždycky mně podrbala a povzbuzovala, ale já si ještě netroufala... Až včera, včera přišel čas.
Člověková koukala do té svojí kastle jako obvykle, ale dneska to krásně zpívalo, to jsem seděla u bedny a naslouchala, a tak vám mě to rozněžnilo, že jsem se odhodlala. Předníma jsem se opřela ne o židli, ale člověkové o nohu, chytla jsem se drápkem, zabrala... a byla jsem na klíně! Člověková byla blahem bez sebe, a já taky, protože tak vysoko jinak neskáču, tak asi chápete, co to bylo za výkon. Uvelebila jsem se na člověčích stehnech, nechala se hladit a škrabkat za ouškama a poslouchala, jaká jsem skvěla princezna, jakou jsem jí udělala radost, jak mně miluje, bla bla bla... No fajné to bylo!
Vydržela jsem to jen asi pět minut, protože přece jen to ňufňání zase tolik nemusím, ale myslím, že člověková byla potěšena a já, já vlastně taky. Asi ji vážně budu mít ráda. Ony se ty lichotky dobře poslouchají, kočky.
Žádné komentáře:
Okomentovat