Už to prasklo

Když je člověková pryč, chodím v kuchyni na stůl. Má tam misku a v ní takové zvláštní granulky. Moc mi nejedou, ale pár si jich vždycky zobnu, když na mně přijde hlad. Jsou hrozně malinké a neumím je rozkousat, ale hlad je hlad a pudy velí sežrat, co najdu.

No, a dneska mi ženská probírá záchodek a to j samé "smraďoško" a "co to tu zase máš", a naráz povídá takovým káravým tónem: "Báro, slunečnice není pro kočky." Vim já, co je slunečnice...? Ale když dopřebírala, schovala mi někam tu tajnou zásobu granulek se stolu. Tak to asi bylo ono, ta slunečnice. A možná proto mi to tolik nechutnalo, že to není pro kočky.

Ale co teď budu přes den jíst...?