Perný den

To jakože včera. Tak perný den, že až dnes jsem se zmotala na deníčkový záznam.

Jako první bylo překvápko, že člověková ráno nevstává. To mě mohlo varovat, že jo... No a když vstala, dala mi na pelíšek dekl a snídani dovnitř, ale tak blbě, že na ni nešlo dosáhnout zvenku, i když jsem se snažila. No nebylo zbytí, musela jsem dovnitř. A ona mě ještě postrčila a zavřela za mnou dvířka! Taková zrada! Ale těch granulek tam bylo fakt hodně, tak jsem je všechny vzorně spapala. Jídla není nikdy dost! Pak jsem se uvelebila, co už taky jedna nadělá, když je zavřená, a člověkový prý "tak jdem". A zvedla pelíšek a nesla mně za ty dveře, za kterými každý den mizí beze mně. To jsem teda zvědavá, kam chodí. A svítilo sluníčko a já koukala jako blázen, akorát jsem toho moc neviděla, jen světlo a stíny a občas na mně někdo zavolal "hele, kočička!" Co bych taky jako měla být, že ano... Želva?

Šly jsme takhle chvíli a pak jsme asi někam došly, protože se pelíšek přestal hýbat a člověková na mně koukla a povídala mi nějaké pohádky, že jsem šikovná a hodná kočička a tak. No ještě aby ne. Mám strach, ale nedám to znát, jsem přece dáma. A chovala jsem se jako dáma i v té velké smardlavé a hlučné krabici, kam se nacpalo mnoho člověků a moje člověková řekla, že to je autobus a odveze nás k panu doktory. Kočky, takový randál! A pořád to se mnou někam cloumalo, až jsem se musela v pelíšku rozplácnout úplně naplocho, abych se udržela na místě! Naštěstí to netrvalo dlouho a zase jsme šly sluncem a vonělo to venkem a já byla taková uklidněná... Až jsme došly, kam člověková chtěla. K panu doktorovi, prý... Ale tady já to znám, tady se štěká a mňouká a pláče, tady je "bezpečí", kde jsem tak dlouho čekala v kotci, než si pro mne člověková přišla! Ne! Tak je to tu zase, vrátí mne a zase mi bude smutno... Nééé... Proč?

A šly jsme do ordinace ke známé paní doktorce, to už jsem se choulila vzadu v pelíšku a nechtěla ven. Ale vystrčily mě, a bavily se o mně, čitily mi uši (fuj!), koukaly mi do tlamky... A pak mě vrátily do pelíšku. Jsem úplně nejmenší kočička, nechci zpátky dolů...

Uf, ach, ta úleva, když člověková popadla pelíšek a odnesla mě zase ven, do smrduté krabice a domů! A dala mi jídlo a já byla šťastná, že jsem zase tady, že mě nevrátila. Akorát nechápu, proč mi teď říká "bezzubá babka".

Jsem ráda, že mám svoje doma.