Nové doma?

Ahoj.
Jmenuju se prý Barborka a jsem kočka domácí, Felis Catus. Je mi asi ofum... Přesně nevím, já si svoje narození nepamatuju a člověci můžou jen hádat.

Lidi říkají, že my kočky máme devět životů. Můj první život nedávno skončil. Asi před dvěma měsíci jsem najednou seděla venku, čert ví kde, a najednou nebylo nic, co jsem znala, a moji lidi? Kde jim je konec?!
Měla jsem ale štěstí v neštěstí, někdo si mě na to cizím místě všimnul, komu se mně zželelo, a tak jsem dostala najíst i napít. Nelíbilo se mi na tom divném místě, ale co naplat. Abyste rozuměli - já špatně vidím. Člověku by asi dali brýle, ale mně? Vždyť by mi ani neslušely... No ale tehdy bych je ocenila, aspoň bych si mohla najít nějaké suché místečko na schování. Ta paní, co mne chodila krmit a napájet, ta mne zachránila z toho hrozného místa. Jiným člověkům se ale nelíbilo, že se o mne stará, tak mne vzala do přepravky a odvezla do bezpečí.

Nutno říci, že ani bezpečí se neukázalo býti nijak příjemným místem, ale co - bylo tu sucho, teplo, záchodek, jaký znám, pravidelné papu a čerstvá voda furt, no o moc lepší než venku! Je tu ale málo místa a spousta mňoukání a štěkání všude kolem... Nejsem tu sama, ale k ostatním mě nepustí. Možná je to dobře.
Každopádně mě tu zbavili protivných blech a čistí mi bolavá a svědivá ouška.

Našli mi rodinu! Budu mít zase byt a postel a drbací člověky! Odnesli si mě z bezpečí útulku a pustili. Ale ty bestie! Dvě kočky syčící a kousající, to je na jednu skoro slepou moc! Bojím bojím!
A tak moc jsem se bála, až mě zase zavřeli do přepravky a odnesli do bezpečí... A tak jsem zase v klícce, celá smutná...
A čekám a čekám, říkají mi tu Slepoňka a starají se o mne a chodí kolem mne. Malá roztomilá koťata přicházejí a odcházejí, jen já zůstávám... Jednou se tu byla nějaká jedna kouknout, lekla jsem se její ruky, když na mne najednou sáhla! Ale drbat umí, to zas jo...
Jenže odešla a zase není, kdo by pomazlil.

A včera zase přišla! Sestřička útulková mě dala do hezčí klícky, a že prý ať čekám, že se dočkám. Celá zvědavá jsem byla. A pak se to najednou semlelo tak rychle, že jsem ani nestila mňouknout... Kde se vzala tu vzala, vězela jsem v modré krabici a nesli mně nahoru do ordinace. Nechci!!! Tady to my kočky nemáme rády...
Včera to ale nebolelo. Paní doktorka mi vyčistila uši, chvíli si povídala s tou cizí, co mně přinesla a drbala (hmm!) a pak mě zase zavřely a někam mně ta cizí ženská nesla. Teda byly dvě, ale nesla mně jen jedna. Houpalo to a to se mi nelíbilo, nemohla jsem si v té krabici najít pohodlnou polohu... Dvakrát mě cestou položily, to jsem byla úúúplně nejmenší kočička, aby je snad nenapadlo zase mě vyložit někde na ulici, to už známe...
Ale ne, přepravka se ani jednou neotevřela, až v jakémsi bytě. Bylo tu šero, a víc těžko vidět, když nevidím, že. Člověková prý "Tak jsi doma, tady bydlíš". A otevřela mi. Jen letmo jsem se rozhlídla a fik! do nejtmavšího kouta. Bojím bojím!
Ani jsem si nevšimla, že už je na mně jen jedna člověková. No tím líp. Nechala mě zalezlou, nevšímá si mně, jen kouká... Nebezpečná asi nebude.
Po drahné době přišla a oslovila mně. To se musí prozkoumat! Jdu k ní opatrně, co kdyby... Ale nic zlého, jen hladí a drbe, to se mi líbí, kočky, to je fajn, jak drbe za ušima! Rozhodla jsem se, že jí budu věřit, a když volá, jdu k ní. Provedla mě po celém revíru, ukázala jídlo, záchod, pelíšek... A pak šla do postele a já pod postel. Je tam tma a to je bezpečnější.

A je hodná. Dostala jsem v noci hlad, tak jsem ji vzbudila, a ona vstala a zavedla mne. Sice až na podruhé pochopila, že chci jídlo a ne záchod, ale pochopila. Sympatické. A jakou měla radost, když jsem se ládovala těma dobrýma granulema! Tady se mi bude líbit.

A teď mne laskavě omluvte, jsem po snídani a odcházím zpět pod postel. Trávit.