Jsem nejhodnější kočička.
Nejen, že své člověkové toleruju návštěvy, já jí dokonce toleruju i takové návštěvy, co nám tady dělají smrad a randál. Jen tu druhou člověkovou, "mámu," tu jsem vydýchávala dlouho. Prý "Barunko, pojď se pomazlit!" A když jsem přišla, chytla mě a ta moje mi nakapala do uší! Tsss! Prsk! Studí! Pryč!
Trucovala jsem celé odpoledne, včera.
Ale ta moje se z toho poučila, a večer, když mi čistila ouška - chápejte, to mi dělá v zásadě dobře, když to pořád svědí - tak byla rychlá a zákeřná. Ohřála mi kapky v dlani, takže jsem je postřehla až mi zatekly do ucha a nešly vytřepat. Taková zrada!
Jsem už velká kočka. Zjistila jsem, že postel je rovná, takže už na ni bez obav vyskakuju i s rozběhem. To jinde nemůžu, raději se drápu jen tam, kam vidím. Což je žalostně málo... No, ale nedopsala jsem to s tou postelí. Postel už je teď totiž moje. Člověková zabírá jen sotva půlku, škoda nechat zbytek ležet ladem. Už mám své vyležené kolečko. A aby to nebylo málo, tak se ukázalo, že člověková má docela dobrý výcvik. Představte si, stačí zavrnět, a ona se vzbudí a podrbe mne. Není to báječné?
Žádné komentáře:
Okomentovat