Huba mně bolí, ale jíst by se chtělo. Koukám na jídlo, ale... Líznu si, otevřu tlamku, slina ukápne... ale strach je silnější. Bolí to.
Závidím Kikině, která žere jako kyselina (říká člověková). MOJE JÍDLO, a ona ho úplně klidně sežere. Když já nemůžu.
Člověková mně honí a tlačí mi jídlo až do krku, to se bráním, protože proto. to se Barborkám nedělá, motat je do osušky a cpát jim sýr až do krku. Ne, sama si ho nevezmu, minule to bolelo. Ale když už je jednou v tlamce... No, dobrá tedy... Blah!
Co, další? Ne! Prsk! Au! E-e-e-e, nechci! Blah! No co, už jsi ho do mně nacpala, máš radost, ssssssss!
Podrápala jsem ji, teče jí červená, ale asi se otužuje, už ani nekřičí. Kikina škrábe na dveře.
Osuška na hlavě. Prrrrrsssssk! Sekám naslepo. "Au," ozve se. Trefila jsem, hehe... A už jsem zauzlovaná - zasednutá, přední nohy pod osuškou a lchtá mně z boku na tlamce - lechtá! Klapu hubou a ... mňam... mlask mlask. Mňam, mlask mlask. Ježíš, dyť ona mně krmí stříkačkou, co to jako je?! Prsk! Pryč!
Najednou mám pod nosem misku a "tak se najez sama!" Tak jo. Konzerva rozmixovaná s vodičkou, do pěny ušlehaná, to si i pomlasknu. Ale z principu u toho vrčím, aby člověková věděla.
konečně se ovírají dveře a člověková mně pustila ven. Pryč! Pod postel.
V bytě je tma. Hurá do postele! Vrrrrním a jdu se přitulit, aby člověková věděla, že ji mám v zásadě docela ráda, i když mně tak trápí. Zmínila jsem se už, že poslední dobou můžu příst, aniž by to znělo jako chrochtání?
Žádné komentáře:
Okomentovat